Francois Truffaut o něm řekl, že je to "nejzajímavější herec své generace". Jean-Pierre Léaud, syn herečky Jacquelin Pirreux a scénáristy Pierra Léauda, se poprvé objevil před kamerou již ve svých třinácti letech, kdy ve snímku Georgese Lampina Dej si pozor, La Toure! ztvárnil malou roličku Pierrota. Světovou proslulost a začátek kariéry prominentního herce francouzské Nové vlny mu však přinesla o rok později role Antoina Doinela v Truffautově ceněném snímku Nikdo mě nemá rád. Ze stovky kandidátů na tuto dětskou roli, kteří se přihlásili na inzerát ve France Soir, osvědčil největší dávku spontánnosti a nejlepší schopnost improvizace, což na Truffauta zapůsobilo a umožnil mu využít tyto charakterové vlastnosti i v dalších čtyřech filmech následné doinelovské pentalogie (Láska ve dvaceti letech, Ukradené polibky, Rodinný krb, Láska na útěku). V této unikátní sérii mají diváci jedinečnou možnost sledovat nejen dospívání režisérova alter ega Antoina Doinela, jeho první lásky, manželství i rozvod, ale také dospívání samotného Léauda, který se se svou postavou dokonale sžil a postupem doby se Doinel stal i jeho vlastním alter egem.

Jean-Pierre Léaud nebyl zpočátku přesvědčen o svém hereckém talentu a chtěl se raději stát filmovým režisérem. Již v roce 1964 asistoval Truffautovi při natáčení filmu Hebká kůže, následující rok byl asistentem Jeana-Luca Godarda při režírování snímků Alphaville, Bláznivý Petříček a také Made in U.S.A. v roce 1966. Nicméně jeho jediným samostatným režisérským počinem je krátkometrážní snímek De Qoui S'Agit-Il? (1974) a Jean-Pierre Léaud tak nadále zůstal věrný především hereckému řemeslu. Spolupracoval s filmaři velmi zvučných jmen. Již ve svém třetím filmu Orfeova závěť jej vedl Jean Cocteau, hrál v Pasoliniho filmu Vepřinec, do celé řady snímků jej obsadil Godard (mj. Masculin, Féminin: 1 Faits Précis, za nějž Léaud obdržel Stříbrného medvěda za nejlepší herecký výkon). Z výčtu osobností, se kterými pracoval, je patrné, že Léaud se soustřeďoval hlavně na levicově orientované autory, v čemž se zrcadlilo jeho vlastní poněkud radikálnější politické přesvědčení. Známý je např. jeho projev před studenty Brasilské univerzity v roce 1968 během vlády vojenské junty, či aktivní vystupování během studentských bouří v Paříži téhož roku.

V sedmdesátých letech pokračoval v úspěšné herecké kariéře. Nadále spolupracoval s režisérem sobě nejbližšším - Truffautem (Dvě angličanky a kontinent, Americká noc), obsazoval ho i Jacques Rivette. Mezi nejlepší filmy tohoto období (nepočítaje již zmíněné Truffautovy klenoty) bezesporu patří film Jeana Eustacha La Maman Et La Putain, který je epitafem politické, sociální a sexuální revoluce 60. let a v němž Léaud ztvárnil nezaměstnaného intelektuála Alexandra, a také slavný snímek Bernarda Bertolucciho Poslední tango v Paříži, v němž hrál postavu filmaře Toma. Ačkoli při natáčení tohoto filmu měl možnost pracovat se samotným Marlonem Brandem, respekt a úcta k jeho osobnosti Léaudovi bránila jejich setkání, k němuž během natáčení nakonec opravdu nedošlo. Všechny scény s Léaudem se totiž na jeho popud točily v sobotu, kdy Brando odmítal pracovat.

V osmdesátých letech přišel útlum. 21. října 1984 zemřel Francois Truffaut a Jean-Pierre Léaud se nervově zhroutil. Navíc po napadení osmdesátileté sousedky květináčem v roce 1986 byl krátce hospitalizován na psychiatrické klinice. Během tohoto období hrál ve více méně průměrných, především televizních filmech, z nichž největšího úspěchu dosáhl snímkem Les Keufs (1987), za nějž byl nominován na Césara za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli komisaře Bouvreuila. Zlom přišel v devadesátých letech, kdy jej "znovuobjevil" finský bouřlivák Aki Kaurismäki, který jej obsadil do hl. role absurdní komedie Smlouva s vrahem a u nějž si zahrál i ve výborném snímku Bohémsky život. Začal být znovu obsazován mladými režiséry (Olivier Assayas, Daniele Dubroux, Serge Le Péron, Bertrand Bonello aj.), kteří tím také vzdávali hold Nové vlně. Filmem Snílci, v němž hrál sám sebe, znovu navázal spolupráci s Bernardem Bertoluccim, pozitivní ohlas sklidil film Irma Vep, objevil se také v historickém dramatu Královna Alžběta. Za roli režiséra pornofilmů Jacquese Laurenta ve snímku Le Pornographe obdržel cenu kritiků na MFF v Cannes 2001.

Jean-Pierre Léaud je známý svou charakteristickou dikcí, umí být vážný, umí být komediant, jeho postavy vynikají značným smyslem pro ironii. Ačkoli během své kariéry ztvárnil celou řadu nejrůznějších postav, každému se bezpochyby vryl do paměti tou nejznámější a zřejmě i nejlepší – Antoin Doinel je zkrátka už navždy jeho druhé já. Jean-Pierre Léaud obdržel v roce 2000 Čestného Césara za celoživotní dílo.